Alois Storch (50)

Vzorný občan Rakouského císařství. To je Alois Storch. Muž, který věří v tradici, klasické pořádky, čest a rodinu. Muž, který žije pro svého císaře. Muž, který hrdě zastává svou úřednickou funkci jako už několikátá generace Storchů. Muž, který doufá v to, že oba jeho synové půjdou v jeho šlépějích. Obzvlášť s tvrdohlavým Vojtěchem to možná nebude úplně snadné, ale kdyby je tak viděla nebožka paní Storchová, jistě by ocenila s jakou péčí se je snaží provést nástrahami života a postarat se o jejich budoucnost. Pozice úředníka je úctyhodná, ale i úředník může stoupat výš a jeho synové to bezpochyby dokáží, pro sebe i pro něj. Alois je ukázkový příklad toho, že nevadí, když je člověk Čech. S dostatkem práce, sebeobětování a věrnosti to v našem císařství i tak může dotáhnout daleko.

Vojtěch Storch (20)

Už mistr Jan Hus řekl, že Pravda je jen to, co jest dobrem všech a Vojtěch tomu zcela věří. Pravda a dobro. Pro všechny. Co záleží na tom, jestli je člověk boháč nebo chudák, urozený nebo prostý, muž nebo žena. Dobro si zaslouží všichni. Co mu může být po tom, že se mu lidé smějí, že ho i vlastní otec považuje za snílka a možná i blázna. On se jich nebude bát ani teď ani ve světě příštím. Když se mistr Jan Hus a Jeroným Pražský nebáli dát upálit zaživa, nebudeme se bát ani my po smrti je něco, co nepřestává opakovat těm, kteří ho chtějí poslouchat. Vojtěch je sice chlapec z tradiční úřednické rodiny a svého otce si velmi váží, ale v jeho hlavě se skrývá veliký, barevný svět pravdy a dobra pro všechny. Kdo ví, jestli dá přednost slušnému, poctivému životu, jaký by pro něj rád viděl jeho papá, nebo se vrhne za svými sny?

Oskar Storch (18)

Studium na gymnáziu je hračka. Učit se nové znalosti, jazyky nebo psát eseje (a klidně i v latině) je pro Oskara snadné a nechápe, proč s tím mají jeho kamarádi tolik práce a starostí. Jeho píle a schopnosti se mu budou hodit, až se jednoho dne stane úředníkem stejně jako jeho předci. Přesto je těžké si představit, že bude sedět v kanceláři a zakládat spisy. Teď tráví volné chvíle čtením románů a ve svých snech je hrdinou jednoho z nich. Dokázal by být tak silný a statečný? Dokázal by se postavit zlu, aby si vybojovat ruku své vyvolené? Vyvolené? Ano, Oskar si jistě na nějakou dívku myslí, pro koho jiného by psal všechny ty básně. Otázka zní, jestli nalezne odvahu se vyslovit a přednést verše své milované. V románech to vypadá tak snadno, snadněji než psaní latinských esejí. Ale ve skutečnosti...

Žofie Vrbová, rozená Storchová (43)

Plačme pro chudinku Žofii. Ještě nedávno byl její život bez chybičky. Mohla se v klidu věnovat svým dětem, ženským pracem a hlavně manželovi, ale pak na ni Bůh začal sesílat jednu ránu za druhou. Nejdřív její nejstarší Alžběta přišla o manžela v bitvě u Hradce Králové, pak tragicky předčasně ovdověla i Žofie a nyní se musí starat o všechno, co bývalo prací jejího manžela. Jaký je to osud pro dobrou ženu, aby musela svému dítěti hledat nového manžela a co víc… aby se musela sama starat o hokynářství, vždyť k tomu nemůže mít žádné předpoklady a vůbec se to nehodí. Plačte pro dobrou ženu Žofii, která by jistě raději trávila své dny truchlením nad smrtí svého milovaného chotě než přízemním řešením účetnictví, smlouvami nebo hlídáním stavu pokladny. Jistě by raději v klidu vyšívala než, aby musela svému malému vnoučkovi hledat nového tatínka. Ale naštěstí jsou tu ještě Eduard a Eliška. Oba jsou vlastně ještě děti a nedá se od nich čekat větší pomoc, ale alespoň jí v jejím těžkém údělu mohou být oporou a potěšením.

Alžběta Konečná, rozená Vrbová (20)

Válka si žádá oběti, obzvláště prohraná válka. Maří životy a zanechává na světě vdovy a sirotky. Jednou z válečných vdov je i Alžběta Konečná, neboť ve válce s Pruskem vyhasnul život jejího muže, Jana Konečného. Tragédie o to větší, že se za sebou zanechal i maličkého syna Dalibora. Alžběta truchlí - ztratila muže a živitele. Útěchu hledá u Boha a také u otce Stejskala, který se jí stal v posledním roce velkou oporou. Sdílejí spolu nejen lásku k Bohu, ale také k české zemi. Doba formálního smutku se chýlí ke konci a mnozí naznačují, že by Alžběta měla myslet na budoucnost a hledat si nového muže. Když ne kvůli sobě, tak kvůli svému synovi.

Eduard Vrba (18)

Eduard po svém otci podědil nejen jméno, ale také povahu. Je podnikavý, bystrý i nepoddajný a tvrdý. Až jednou převezme rodinný podnik, bude mu taková povaha ke cti. Zatím ale Eduard spíše trápí svou matku a v celém domě je za známého výtržníka. Chybí mu otec - jeho autorita i jeho řemen. Není to ale zlý chlapec, své sestry miluje a snadno si dělá přátele mezi svými vrstevníky. Práci se také nevyhýbá, nejednou ho slyšeli, že klidně zanechá studia na gymnáziu a bude se starat o rodinné hokynářství. Jednou bude stejně firma jeho a až se tak stane, nikdo nepochybuje o tom, že bude stejně schopným podnikatelem jako jeho zesnulý otec.

Eliška Vrbová (16)

Elišce byla dána do vínku nebývalá zvídavost a intelekt, jaká škoda, že se narodila jako dívka. Přesto jí rodičové dopřáli nebývalou péči a zařídili jí soukromého učitele. Mnozí by to nazvali zbytečným plýtváním penězi i časem, ale otec Stejskal, který Elišce dává lekce, na ní pěje samou chválu a nezřídka jí dává za vzor i svým studentům z gymnázia. Možná proto si má Eliška více říci s chlapci a její ubohá matka má co dělat, aby ji udržela u ručních pracích. Ano, Eliška by si měla dát pozor, jinak o ní brzy začnou jít řeči a pak si těžko bude hledat dobrého ženicha. Nyní po smrti Eliščina otce ale nebude peněz nazbyt, a tak se vše nejspíš vyřeší samo a ona se vrátí k vyšívání, kam stejně patří.

Amálie Pokorná (21)

Není mnoho větších břemen než býti sirotkem. Svět je těžký sám o sobě, ale muset se jím protloukat bez rodičů zvládne málokdo a nikdo bez šrámů na duši. Amálie je ale bojovnice a i když se s ní život zatím moc nemazlil, zápolí se svým osudem s úsměvem. Vždy přátelské a ochotné děvče mělo to obrovské štěstí, že si ji za služebnou a schovanku vybrala rodina Vrbů, u kterých má alespoň nějakou šanci na slušnou budoucnost. Práce to není snadná a milostslečny Alžběta a Eliška ani milostpaní Žofie jí to příliš neusnadňují, ale Amálie se nedá. Vždy se všemu dokázala postavit a díky své milé a sympatické povaze nakonec získat to, po čem toužila. Amálii nepřehlédnete, ona je prostě všude. Tu poklízí u Vrbů, tu pomáhá v hokynářství a žertuje se zákazníky, tu se mihne v hospodě, prohodí pár přátelských vět na schodech i s panstvem, které se na ní za její familiérnost ani nezlobí a po večerech chodí sbírat kytičky na hřbitov, kde se jistě modlí za duše svých rodičů. Je to prostě Amálie. Dívenka. Živel. Sirotek.

Reinhard Zingler (48)

Někteří lidé zůstanou navždy vojáky. Reinhard Zingler je přesně takovým člověkem. Bojoval za rakouského císaře v Uhrách a bojoval by i dál nebýt toho nešťastného zranění. Pan Zingler na roky vojenské služby vzpomíná jako na nejšťastnější období svého života, snad by se dalo i říci, že ho ty vzpomínky dojímají a kdo zná pana Zinglera ví, že ten se jen tak nedojme. Jako válečný vysloužilec si pořídil trafiku a když má volnou chvilku, vysvětluje v hospodě ostatním, kde udělalo současné armádní velení chybu při válce s Prušáky. Rodině vládne pevnou rukou a dělá dobře, jen tak totiž mohl řádně vychovat své děti. Nejstarší Karl jde v jeho stopách, Fanny zatím posluhuje a nejmladší Matthias studuje ve Vídni. Škoda, velká škoda, že v bitvě u Sadové nebojovalo více takových vojáků, jakým býval Reinhard Zingler.

Mathylde Zingler, rozená Engel (45)

Paní Zingler byla zrozena pro mateřství. Matka musí vydržet mnohé. Osm ze svých jedenácti dětí Mathylde pochovala, Karla musela poslat do války, Fanny do služby a Matthiase do Vídně. Ale vychovala je dobře a i když jsou skoro dospělí, neznamená to, že nepotřebují její lásku a péči. A nejen oni - vždyť po smrti paní Storchové to byla právě paní Zingler, kdo se staral o ty ubohé poloviční sirotečky, Vojtěcha a Oskara. Její místo u Storchů už dávno zastala Fanny, ale Mathylde to nijak nebrání občas dohlédnout i na Storchovic chlapce. Co jiného by také měla na práci, že? Děti to je její radost, její hrdost, její život. A tak to přeci má u správné ženy být!

Karl Zingler (20)

Za úsvitu 3. července létá páně 1866 začal nejhorší den jeho života. Vojska Rakouského císařství a Saského království se střetla s vojsky Pruska nedaleko Hradce Králové a smrt si nebrala servítky. Zemřeli tisíce mužů a další tisíce byli zraněni. Karl měl štěstí a nic se mu nestalo, ale mnoho jeho spolubojovníků včetně jeho blízkého přítele Jana Konečného už se domů nevrátilo. Je pravda, co se říká. Válka udělá z chlapců muže. To, jakým bude Karl mužem, se ještě uvidí. Zůstane vojákem, tak jak si přeje jeho otec, který je sám veteránem, nebo se jen pokusí přežít zbytek vojny a jeho život se bude ubírat jiným směrem? Teď je ale doma a v uniformě mu to moc sluší. Matinka o něj pečuje, otec je na něj snad i hrdý a mezi svými přáteli si získal velký respekt za to, čím si prošel. Co bude dál s Gefreiterem rakouské armády Karlem Zinglerem?

Fanny Zingler (18)

Fanny je prostřední ze tří sourozenců a jediná dívka. Její matka Mathylde ji miluje a otec Reinhard ji vychovává přísnou rukou, aby se v její jednoduché, holčičí hlavě neusídlily nějaké hloupé a zbytečné myšlenky. Pár tříd školy dostala, to přece stačí. Teď je jí osmnáct, odbývá si službu v rodině Storchů. Reinharda nesmírně mrzí, že se mu nepodařilo zajistit jí službu u nějaké slušné, německé rodiny, ale časy nejsou zrovna nejlepší, nemohl si vybírat a holka musí být k něčemu a přinést domů nějaký ten zlatý. A nejen aby bylo co na stůl. Brzy bude potřebovat věno. Čas najít jí počestného, německého manžela, aby se mohla ujmout role, pro kterou se narodila, a stala se manželkou, hospodyní a matkou, se nezadržitelně blíží. Jestli do té doby bude muset dostat ještě pár výchovných, aby pochopila, že ztrácet čas nějakými hloupými knížkami se nehodí, tak ať. Co by rodiče pro dobro svých dětí neudělali.

Severin Schritt (38)

Do služeb pana Galla doporučil Severina Schritta jeho švagr, otec Stejskal. Pokud snad někdo na Severina zpočátku hleděl s nedůvěrou, dokázal brzy pan Schritt svou neúnavnou prací v Gallově cukrovaru všechny pochybnosti rozehnat. Když byl před několika měsíci Rudolf Odehnal povýšen a hledal se nový předák místo něj, doporučil na své místo právě Severina Schritta. Svou práci dělá zodpovědně jako vždy, přesto dělají dělníci v poslední době panu Gallovi trochu starosti. Od Schrittova nástupu klesají pracovní výkony a dělníci vedou vzpurné řeči. Bude teď na panu Schrittovi, aby dokázal panu Gallovi, že je muž na pravém místě.

Bohumila Schrittová, rozená Stejskalová (35)

Když získal Severin Schritt místo v Gallově továrně, začala u Gallů jako služka pracovat i jeho žena, Bohumila. Paní Gall je s její prací spokojena, snad jen vychování paní Schrittové ji dělá trochu starosti. Ne snad že by se Bohumila nedokázala chovat mile a přívětivě, ale někdy dokáže být až příliš prostořeká. Jak jen může být její povaha tak odlišná od povahy jejího bratra, otce Matouše Stejskala? Kde hovoří otec Stejskal mírně a pokorně, dokáže být Bohumila zarputilá, neústupná a někdy snad až neuctivá. Možná ji trápí, že nemají s manželem vlastní děti. Místo toho, aby utírala nosy vlastním děckám, plete se do věcí, do kterých jí nic není. Ubohá paní Schrittová.

Matouš Stejskal (30)

“Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.” Mt 5,6 - 8

Kráčet stezkami spravedlivých není snadné a vyžaduje to velkou tělesnou i duševní sílu, ale odměna jesladká. Díky velkému obětování celé jeho rodiny bylo Matoušovi umožněno vystudovat, vstoupit do piaristického řádu a být vysvěcen na kněze. Stal se učitelem latiny, řečtiny a filosofie a za svoje životní poslání považuje šířit vzdělání a slovo Boží. Je naprosto oddaný své práci a věří, že každý si zaslouží jak pomoc, tak druhé šance. V Praze žije u rodiny jedné ze svých sester - Bohumily - a nikdy nezapomíná, že i díky jejímu strádání mu bylo umožněno dostat se tam, kde dnes je, a mít za zády Boží hlas, který mu dává sílu pomáhat slabým a utlačovaným.

Ida Odehnalová, rozená Masná (26)

Jsou chvíle, kdy každý musí dělat, co je potřeba, bez ohledu na to, jestli se mu to líbí nebo ne. Starý pan správce, Ignác Masný, nás opustil předčasně, pana Odehnala bylo velmi třeba na jeho pozici ve Vídni a někdo se o dům starat musí. A tak se Ida, místo aby se naplno starala o svou malou Terezku, stala správcovou. Což o to, ona je šikovná, tu práci umí, protože otci stejně vždycky pomáhala a nejsme v osmnáctém století, aby jí dělat nemohla, ale… Pořád je to jenom křehká žena, manžel daleko, doma má malé dítě a ještě se k ní do podnájmu nedávno nastěhoval mladý, charismatický malíř...

Jaroslav Mařík (28)

Jaroslav je malíř duší i srdcem. Celý život hledá svou múzu a doufá, že mu ta kráska vloží do dlaní žlutou růži a dovolí mu vytvořit dechberoucí dílo, které přetrvá věky.

Jaroslav se nedávno přistěhoval z Vídně. Nesvědčilo mu tam ovzduší a panovačná sestra. Naštěstí mu jeho přítel Rudolf Odehnal nabídnul, aby se zabydlel u něj doma. Nyní ve svém novém pokojíku dnem i nocí tvoří, oddán svému řemeslu. A umění si nevybírá. Je ho třeba ku budování národa? Budiž! Nové místo, noví lidé, nové úhly pohledu. Dočká se zde Jaroslav své žluté růže?